Začátek července, proto jsme si s manželem sbalili stan a vyrazli poznávat krásy naší vlasti. Našli jsme si hezké místo na stanování a jelikož nám dohromady nebylo ani šestačtyřicet, byli jsme oba hodně náruživí a sotva náš jehlan stál, už se zvedal taky manželův a hned ho do mě šrouboval.
Po týdnu putování jsme objevili další místo k táboření, a to vedle řeky Otavy. Po našem zabydlení jsme se šli projít pár metrů k řece, kde k našemu plátěnému příbytku dorazí po proudu loďka s namalovanou hlavou indiánského náčelníka s orlími pery.
,,Ty nám tady byl čert dlužen,“ zabrumlá manžel, který má za to, že v kanoi jsou dva kluci. Ale když prosebným hlasem zaševlí, jestli si můžou postavit stan vedle našeho, poznám, že jedna z nich je holka na krátko ostříhaná s malými ňadry.
Když vyleze potom na břeh, vidím, že má docela silná stehna a hezky zakulacený zadeček, napresovaný do červených bikin. Odhaduju jí na osmnáct a jejího parťáka na devatenáct.
Samosebou, že pro tuto chvíli je pro mne a mého manžela plánované milování odsunuto na neurčito, neboť se musíme přizpůsobit nastálé situaci. To znamená, že Radek pomůže mladému kováři s loďkou na břeh, a zatímco mu pomáhá postavit stan, já jdu s Ivanou do nedalekého lesa nasbírat roští, abychom si mohli uvařit guláš.
,,Já, Bohunko, vezmu ještě tamtu suchou větev. To nám bude k uvaření kotlíku polévky stačit. Potom na táborák se sem můžeme vrátit s chlapama,“ navrhne děvče.
Když potom přijdeme nazpátek, na poloučku se vypínají oba stany, kousek za nimi stojí opřena o strom motorka a vedle leží dnem nahoru kánoe. Prostě idylka, kterou ještě umocňuje ohniště z velkých kamenů a nad ním na trojnožce visící kotlík, naplněný vodou. Takže se čeká jenom na dříví. Tak si Radek s Hugem krátí dlouhou chvíli s pivem v ruce. A řečmi o fotbale nebo ženských.
,,Radku, rozdělej oheň, už se mi od hladu dělají mžitky před očima,“ začnu jej komandýrovat. Jenomže Hugo je hbitější a za krátko bublá v kotlíku voda, do které vysypu tři sáčky gulášovky a ještě vepřovou konzervu. Všem náramně chutná.
Potom si jdeme zaplavat. Voda je úžasná, proto tam dovádíme nejmíň dvě hodiny. Plaveme, cákáme po sobě a při tom mi rozkohoutěný mladíček několikrát nenápadně sáhne na prsa a já jemu oplátkou mezi nohy. Ovšem nesmíme to přehnat, žárlivá Ivanka po nás občas loupne očima. Zato manžel nám nevědomky pomůže, když ji stáhne pod hladinu. Tehdy po sobě vyjedeme úplně hladově. Být někde v ústraní, už máme alespoň jedno číslo za sebou. Takhle mu jenom pošeptám do ucha, ať na mne po skončení táboráku, na který teprve půjdeme hledat dříví, počká třeba u toho keře, vzdáleného asi padesát kroků od našeho stanu. A potom mu už nevěnuju pozornost, nýbrž pro mne začne existovat jenom můj manžel. Ten je z toho trochu rozladěný, neboť laškování s nesmělou stehnatkou mu jistě dělalo moc dobře. Když mu nenápadně hmátnu pod gumu plavek, klacek už má v pohotovosti, prasák jeden.
To už se slunko kloní k západu, tak rychle chvátáme ke stanům. Tam se převlékneme do suchého a razíme do lesa a s dřívím zase zpět. Rozděláme oheň a popíjíme pivo, které měl v lodi Hugo a také vínko od nás. Avšak nic netrvá věčně a tak se nakonec s přáním dobré noci vsoukáme do stanu. Tam přemýšlím, jak dlouho asi bude trvat, než Radek usne a já budu moci zmizet za Hugem. Jenže tentokrát se přepočítám, manžel namísto spánku začne divočit…
Naštěstí je hotový snad v deseti minutách. A já vyvrcholení jen předstírám. Za chvíli začne chrápat a já se můžu vyplížit ven ze stanu.
Hugo na smluveném místě opravdu čeká. Potom mi ho strčí mezi ňadra a ještě před svítáním se spokojeně vrátíme do svých stanů…
