Samota je duše v klícce

  Samota se nedá změřit jako teplota. Rafinovaně se maskuje a rozežírá i duši lidí, kteří jsou navenek optimisty. Mnozí se za svoji samotu stydí, což je ale pak ještě horší. Ve střední Evropě trpí neustále samotou více jak 25 procent dospělé populace. Lidí, které trápí samota, je však mnohem víc.

  V každodenních rozhovorech si často pleteme pojmy „být osamělý“ a „pociťovat samotu“. Když člověk hovoří, že žije o samotě, znamená to pouze tolik, že v daném období nemá vedle sebe nikoho, kdo by mu byl oporou. Člověk však může říci, že trpí samotou, pokud ve společnosti lidí, nebo i pokud je úplně sám, má dojem, že je úplně opuštěný a všichni ho přehlížejí. Skutečná samota znamená přerušení duševních vazeb člověka jak se svým okolím, tak se sebou samým. Samota by se dala přirovnat k mladší sestře deprese. Ne každý osamělý člověk trpí depresemi, ovšem každý, koho trápí, je osamělý.

  Nejnebezpečnější formou duševní izolace je chronická samota. Její bezprostřední příčina zpravidla není známá. Ztrácejí se všechny možnosti navazovat a udržovat kontakt s ostatními lidmi. Nejsme schopni být přitažliví, vážit si jiných a bez nedůvěry přijímat pochvalu na naši adresu. Ztrácíme schopnost poskytnout cokoli lidem ze svého okolí. Ti si zase uvědomují, že jim přinášíme víc problémů než radosti a začínají se nám vyhýbat. Člověk se tak ocitá v bludném a začarovaném kruhu. Na ten bychom si ale měli dávat pozor, protože z kruhu, jak je známo, není mnohdy cesta ven. Pokud samotu prožíváme, snažme se alespoň telefonovat se známými, žít na sociálních sítích, kde si můžeme udělat nové známé. Ale pozor – nesmíme si nechat přerůst tento svět „iluze“ přes hlavu. Potřást si rukou s někým, kdo nám je blízký, je daleko lepší, než si dávat jen zrádné „smajlíky“.