Pavučina

V divadle se objevila nová absolventka manažerské školy, o kterou vzrostl velký zájem. Měla krásný, naivní obličejík s mandlovýma očima. Všechno ostatní na ní bylo v takové podobě, že si kdekdo přál být na ní i v ní. Okamžitě jí začal svádět baryton Švácha.

   O přízeň Martiny jsem žádné závody nepodnikl. Byl jsem jí ale nablízku při sedánkách v klubu po představení, to ano.

   ,,Boříku, víš co mi řekla?“ svěřoval se mi za krátký čas Švácha, když se pěkně namazal. ,,Řekla mi: Já nevím, co po mně pořád chcete. To prosím řekla mne, prvnímu barytonoci.“

   Aha, ocenil jsem ji v duchu. Tušila správně, že by musela Švachovi třikrát denně opakovat: Jaroušku, jsi nejen nejlepší, ale i nejkrásnější baryton v Evropské unii.

   Byly jarní svátky a v divadle tři dny volna. Den předtím jsem si k Martině přisedl v jídelně magistrátu, kam chodíme obědvat.

   ,,Co máš v plánu?“ zeptal jsem se.

   ,,Ani nevím,“ pokrčila rameny.

   ,,Nejela bys se mnou na chalupu? Když se ti bude chtít, můžeš protrhávat ředkvičky.“

   ,,A víš, Boříku, že s tebou zrovna jo?“

   Nevím, jestli cesta autem s Martinou na vedlejším sedadle byla víc potěšení, nebo utrpení. Její ňadra v téměř průsvitné bílé halence mi zakrývala výhled z pravého okna, a krátká sukně mi zase poskytovala výhled na její medová stehna.

   Zastavil jsem u pramene na konci Bermoltic, pár kilometrů před cílem s vidinou, že napustím kanystr pitnou vodou.

   Řekl jsem Martině, ať zůstane v autě. Kanystr jsem postavil pod trubku a šel jsem se ke křoví vyčurat. Měl jsem na sobě košili, přehozenou přes kalhoty, a dolů přes ni nebylo vidět. Jenže mě se ten úkon nějak nedařil, cosi mi překáželo a lepilo se mi na prsty. Vedle mě se ozval smích.

   ,,Čuráš na pavučiny!“ kuckala od smíchu Martina.

   ,,Nojo,“ zakopával jsem to do autu. Teprve teď jsem si všiml husté pavoučí sítě, rozestřené v křoví u mého poklopce. ,,Podívej se, jak ty kapky v pavučině září.“

   ,,Nádhera. Počkej, já tě toho zbavím.“

   Asi jí opravdu bylo jasné, že nepůjde o protrhávání ředkviček. Citlivými prsty mi ze žaludu stahovala přilepenou pavučinu. Jenže mělo to průvodní jev. Pod jejími doteky mi začal tuhnout, nedalo se to zvládnout.

   ,,No jo, ale teď se teprve nevyčurám.“

   ,,Jak to?“ začala rychleji dýchat.

   ,,No, když on je připraven k něčemu jinému.“

   Už mi ho nepustila. Protáhli jsme se do křovin a padli do svěží travičky.

  ,,Martino, pro tebe udělám všecko,“ vydechl jsem po té bouři. ,,Vše, co chceš.“

   Podívala se na mne zdola těma nevinnýma mandlovýma očima.

   ,,Ještě jednou! A nepospíchej tolik!“

   Vychutnávali jsme jeden druhého. Vyhledával jsem v té její sladké jeskyňce místa až u dna. Kanystr pod trubkou dávno přetekl, po silnici za pásem občas projelo auto, ale nám to bylo jedno. Domilovali jsme se do radostné nálady, jak přirozeně se to mezi námi odehrálo.

   Za tři dny jsme nevytáhli paty z chalupy, protože po všech koutech bylo plno pavučin. Ředkvičky se mi letos neurodily. Martina měla malý byt, já zas zbytečně velký. Nějaká pavučina se tam vždycky najde…