V dětství nás provázely pohádky, někdy bohužel až příliš dlouho, proto celý život věříme, že na nás čeká princ na bílém koni. Taková armáda princů ale neexistuje ani tam, kde ještě monarchie je. Čekat na něho nemá smysl, vysněný ideál přijde do života jen málokdy. Pokud byste chtěla někoho, s kým si budete absolutně rozumět, a ve všem vám vyhoví, musela byste si vzít sebe samu. Právě proto, že jsme rozlišní, tak se můžeme vzájemně doplňovat.
Pokud hledáme partnera do života, měl by to být muž, který nám nezevšední. Musí nás něčím okouzlit a především by nám měl „vonět“. Nemusí to být vysokoškolák v perfektním obleku (stačí přirozená inteligence a oblek mu po čase dotvoříme samy), ani muž, který má davy obdivovatelek (takový bude jen těžko věrný), stačí, když budou vzájemné sympatie a bude splňovat alespoň část našich představ.
Problém mnoha žen středního věku je ten, že mají síto s příliš malými dírkami, takže jím neprojde téměř žádný muž. Pokud žena nechce být sama, musí udělat nějaké ústupky, nikdo se nezmění úplně a pokud by si ženy měly sáhnout do svědomí, ani ony nejsou bez kazu. Buď budeme celý život čekat na prince, nebo přijmeme pořádného chlapa, který sice není stoprocentní ideál, ale bude nás milovat stejně, jako my jeho. Žádná jiná cesta ve vztazích neexistuje.
