Vztahy jsou nejsložitěji uchopitelnou oblastí našeho života a dotýkají se nás mnohdy na hluboké úrovni. Navíc nás ovlivňují už od dětství, náš první vztah jsme měli téměř všichni s našimi rodiči. Jak jde ale čas, je mezi generacemi propast. Co propast, přímo Macocha! Kde je chyba a proč se nám nedaří? Všichni se honíme za pozlátkem lepších zítřků, položíme-li si otázku, zda bychom vyměnili potomka za užitkovou věc, samozřejmě zakroutíme hlavou, že ne. Přitom ale děláme pravý opak a místo setkání a vyprávění používáme moderní techniku. Nevšímavost je ale daleko horší, než nenávist, v té panuje alespoň nějaký cit. Mostem ke dvěma břehům je jedině láska. Nechme jí otevřené dveře a nezabouchávejme ji před těmi, kteří nám za to stojí. Důležité přece je, aby se naše děti naučily třeba lepit vzducholodě a aby jim létaly, aby své sny a přání mohly jednou zrealizovat. Pusa od mámy má pro dítě daleko větší význam, než nová hračka a je hnacím motorem k jejich duševnímu růstu.
V životě bychom i pro vztahy měli umět využívat správných konstelací. Z každé role, kterou v konstelaci sledujeme, ve které stojíme nebo se kterou jsme v interakci, se můžeme něco naučit. Jde o komplexní metodu nejen nás samých, ale i našich vztahů. Sestavením konstelace se vlastně hledá řád, ve kterém může láska bez překážky proudit. Uvolňují lásku a vytvářejí harmonii v rodinném systému. Do řádu lásky například patří, že láska mezi partnery je první a má přednost před láskou k dětem, protože rodiče tak přijímají svůj osud a zodpovědnost za život. První narozené dítě je první (i kdyby zemřelo), další sourozenci jsou druzí, třetí… Děti je ale potřeba naučit, co to vlastně láska je. Tím se také můžeme v jejich dospělosti vyhnout tomu, že se vydají na šikmou plochu. Kam chodí anděl, ďábel nemůže. Existuje jednoduché pravidlo – kde je láska každodenním semínkem, které zasadíme, tam v budoucnu nalezneme úrodu, která uživí další generace.
