Když naši předkové nalézali i na vrcholcích kopců mořské lastury, mysleli si, že je svět potopen. Indové vyprávějí, že světec Menu nabral z řeky Gangy vodu a v nádobě spatřil malou rybu. Ta jej prosila, aby ji vhodil zpět do vody. Menu její přání splnil a ta mu na oplátku sdělila, že bude potopa. Řekla mu, aby stavěl archu a vzal na ni lidi, zvířata a potravu. Ona pak připluje a všechny z archy zachrání. Světec tak učinil, a když potopa přišla, rybka opravdu připlula. Zatím však vyrostla ve velrybu s rohem na hlavě. Okolo něho Menu uvázal lano s archou a ryba všechny odtáhla na vrchol hory, kde archa odpočívala, než voda opadla. I mnoho jiných národů mělo podobné báje.
Takové báje jsou krásné i pravdivé ve svém pojetí, protože po věky svými variacemi obohacovaly lidskou mysl a srdce. Víme, že nejsou pravdivé, přesto je rádi posloucháme stejně, jako to dělávali naši předci. Zrodily se z nadějí a strachů, ze slz i úsměvů. Mějme je rádi i nadále, protože bez vyprávění a naslouchání by život ztrácel smysl a v takovém případě by přišla mnohem horší potopa – taková, která by smetla lidské sny navždy do hlubin svého nitra.
